Citlivé vyučování

Karyn Henleyová

recenze Zdeňka Maňáska

Chcete dobře vyučovat děti, ať už jako rodiče nebo učitelé v nedělní besídce či v dorostu? Chcete být dobrými nástroji v Boží ruce pro jejich proměnu v Boží obraz? – Poznejte své děti, vejděte do jejich světa, naučte se vnímat realitu jejich očima. – Tak nějak by mohla znít hlavní myšlenka knihy Karyn Henleyové Citlivé vyučování.
     Autorka vychází z vlastních zkušeností více než pětadvacetileté práce s dětmi, ale také z poznatků mnoha odborníků z řad psychologů, pediatrů a pedagogů. Vše je napsáno laskavým čtivým způsobem okořeněným jemným humorem autentických dětských výroků, které uvádějí každou kapitolu. Poslechněte si výrok jejího syna: „Budu si muset koupit nové nohy. Tyhle mne v sandálech nějak bolí.“
     Kniha je rozčleněna na tři základní části – Vývoj dítěte, Komunikace ve třídě a Růst učitele.
     První část se soustřeďuje na problematiku dětského vnímání světa. Zkusili jste si někdy si sednout v obývacím pokoji na zem a sledovat všechno kolem vás z této perspektivy? Toto je pohled našich několikaletých dětí. To, co je pro nás „normální“, je pro ně obrovské, nepochopitelné, tajemné a nepředstavitelné. Všechno se teprve musejí naučit a to nejen o světě kolem sebe, ale také o sobě samotných. Potřebují mnoho ujištění o bezpečí, o vlastních schopnostech, o své důležitosti i o místě ve své skupině, potřebují ocenit význam toho, že jsou děti, potřebují se naučit vztahům. To všechno jim může pomoci v poznání toho, který může uspokojit všechny jejich potřeby.
     Dále autorka rozebírá charakteristiky jednotlivých věkových skupin od kojenců až po adolescenty s tím jak se vyvíjí jejich chápání světa, sociálních vazeb, morálky a také víry. Každý věk má svou důležitost v budování „domu víry“ – kojenci se učí bezpečí a důvěře skrze uspokojování potřeb, batolata se učí samostatnosti a používání vůle, předškoláci budují svou iniciativu a její smysl. Mladší školáci do 11 let procházejí největším rozvojem intelektuálních schopností a učí se nalézat a přijímat své schopnosti. A potom přijde období zúročení a vyzkoušení všeho, co bylo zaseto – puberta. Děti přestávají být dětmi a hledají svou vlastní, osobní identitu – a učí se věrnosti.
     Mohlo by se zdát, že děti v raném období ještě nejsou schopny přijmout Krista a spasení. Bůh však je natolik svrchovaný, že činí to, co nám připadá nemožné. Když Bůh někoho povolával, nechtěl po něm, aby všechno chápal, ale aby Mu věřil. Abraham uvěřil a šel tam, kam ho Bůh poslal. Petr, Jan a Jakub, nechápali, co je spasení, ale uvěřili a šli za Ježíšem. Stejným způsobem Pán Bůh povolává děti i když u nich není ještě vybudováno porozumění pro mnoho důležitých věcí. Jako příklad autorka uvádí zkušenost se čtyřletou holčičku Naomi s průzračnou vírou a láskou k Ježíši.
     Na první část navazuje praktická aplikace získaných poznatků o dětech – vyučování a vedení ke Kristu. Jestliže jsme poznali, jak děti chápou svět a co potřebují, můžeme jim efektivně zvěstovat evangelium. V části nazvané Komunikace ve třídě se autorka zabývá praktickými aspekty vyučování dětí.
     Znovu se objevuje síla a důležitost vypravování příběhů a jeho místo i moc ve věku televize. Důraz je kladen na pestrost a přizpůsobení vypravování schopnostem porozumění dětí. Protože každé dítě je trochu jiné (některé přijímají více sluchem, jiné skrze oči a další skrze hmatové vjemy), je dobré způsoby sdělení biblických pravd kombinovat. Pokud chceme, aby si děti opravdu zapamatovaly naše vyprávění, potřebují propojit informaci se smyslovou zkušeností.
     Jedním z problémů, které někdy mám při přípravě programů, je to, že když si ho připravuji v sobotu večer a napadne mě dobrý nápad na ilustraci, kterou by bylo třeba vyrobit či koupit, už na to bývá pozdě. Na tento problém odpovídá autorka něčím, co nazvala „pětidenní sendvič“. Navrhuje věnovat se přípravě hodiny po pět dní 5–10 minut denně. První den si pročtu příběh pro vlastní obohacení, druhý den budu přemýšlet o hlavních postavách. Další den projdu fráze, které jsou v příběhu zapsané a já je mohu použít. Potom si budu představovat prostředí, kde se děj odehrál, abych dětem mohl co nejlépe předat atmosféru. Nakonec poslední den dám všechno dohromady. Během této přípravy se mohou průběžně vynořovat nápady, které je možné uskutečnit, protože je na ně dostatek času. – Myslím, že bude pro mne užitečné tento způsob zkusit.
     Poslední dvě kapitoly druhé části jsou věnovány kázni dětí – prevencí i řešení konfliktů. Je zajímavé, že v kapitole prevence věnuje více času správnému způsobu vyučování než chování dětí. V podstatě o to jde – děti reagují špatně, když se nudí a jsou nespokojené. Největší zodpovědnost za kázeň nesu já jako učitel.
     O nepatřičném chování dětí autorka píše, že většinou sleduje cíl naplnit nějakou neuspokojenou oblast života. – Když obtěžuje, chce získat pozornost. Když zlobí, chce získat sílu. Když zraňuje, chce, aby někdo prožil, že je také zraněné. Když odmítá spolupracovat, často dává najevo svůj strach ze selhání. – Řešení těchto konfliktů může být okamžité nebo dlouhodobé. Okamžité se zaměří na závadné chování, dlouhodobé si klade za cíl dítěti opravdu pomoci najít sama sebe a Boží naplnění skrytých potřeb.
     Čím si mne paní Henleyová úplně získala, je poslední část nazvaná Růst učitele. Když člověk pročítá, co všechno je důležité pro děti, jak velkou zodpovědnost nese, má pocit, že tolik věcí by ještě potřeboval změnit a že je učitel na baterky. A potom přichází poslední kapitola, kde autorka říká: Nebojte se, nejste na to sami. Všechno, co potřebujete, vám Pán Bůh dává. Hleďte na Ježíše tak, jako Petr, a On vám dá sílu chodit po vodě a dělat věci, o kterých jste si mysleli, že je nikdy nedokážete. Celá kapitola je věnována učiteli, jeho vztahu s Bohem, osobnímu růstu, budování a vizi. Ale hlavně je povzbuzením pro všechny ty, kteří chtějí Pána Boha poslechnout a vykročit tam, kde to sice je nebezpečné a nikdy tam nebyli, ale Pán Bůh tam bude s nimi.
      Knížka Citlivé vyučování je psána způsobem, který nutí se k ní vracet. Kapitoly nejsou úplně uzavřené a výklad, který autorka o jednotlivých tématech podala, není vyčerpávající. Myslím, že to ani nebylo jejím záměrem. Některé kapitoly končí přímým vyzváním k tomu, aby si čtenáři dotvořili obraz o dětech sami podle svých vlastních zkušeností. Všechno je doplněno množstvím příkladů z autorčiny praxe.
      Několikrát bylo při čtení poznat, že autorka absolvovala formální vzdělání v oblasti výchovy dětí, protože jsem občas narazil na slovo, kterému jsem jako laik nerozuměl (např. behaviorální pediatr), ale bylo to jen několik výjimek. Celkově jsem byl čtením této knihy hodně obohacen a vím, že se k ní budu muset ještě vrátit.

Recenze převzata ze stránek Dětského odboru – www.cb.cz/deti