Efektivní a citlivá evangelizace

Laurence Singelhurst

recenze Vladimíra Váchy

Tato rozsahem nijak velká publikace má ambice dosti vysoké, a to změnit pohled současné církve na evangelizaci. Jejím autorem však není teolog-teoretik, který by od stolu přinášel nové teze, ale vedoucí anglické Mládeže s misií (YWAM), tedy muž, který se evangelizací zabývá po léta. A to, co je jádrem jeho poselství současné církvi vychází z jeho mnohaleté praxe. Pro mně osobně byla kniha velkým přínosem a obohacením a též potvrzením toho směru, který již delší dobu vyučujeme na biblické škole v našem sboru na kurzu zvěstování evangelia. Autor podává však tyto principy v mnohem přehlednější a ucelenější formě.
     Co tedy dělat jinak? Autor si všímá (na zkušenosti své i mnoha jiných), že co se evangelizace týče, jsme v posledních desetiletích velmi málo úspěšní. (Nutno podotknout, že se tato problematika týká ponejvíce Evropy a Severní Ameriky, kde ale právě hrozí, že budeme postupovat podle desetiletí a možná staletí zaběhnutých metod.) V posledních desetiletích se opakuje stejný model: církev je stále více motivována k evangelizaci, věřící se nechají nadchnout a s velkou vervou se pustí do nějaké akce, výsledkem jsou obvykle minimální počty lidí, kteří se ke Kristu přihlásí (a to ještě značná část z nich brzy odpadne) a posléze velmi frustrovaní, zklamaní a demotivovaní křesťané. Mám za to, že podobné věci známe z našich sborů až příliš dobře. Chyba je podle autora v zásadě dvojí. Jednak je to přehnané očekávání, které od našich evangelizačních aktivit máme. Možná je to dáno jistým druhem touhy po výkonu nebo sledování statistických čísel, kdy kvalitu evangelizace odečítáme pouze z počtu obrácených. Autor připomíná Ježíšovo podobenství o rozsévači, kde sám Kristus upozorňuje na to, že pouze minimální množství semene padne na dobrou půdu a přinese dlouhodobý užitek. Proč bychom měli očekávat, že naše evangelizace bude setbou jen a jen do dobré půdy a ponese tedy okamžité ovoce? Dále připomíná tzv. Englovu stupnici, kdy jsou lidé postupně posunováni ve svém porozumění Božím věcem od totální nevíry až k obrácení a znovuzrození. Stejně jako jiní (např. výzkumy organizace B.Grahama) poukazuje na to, že znovuzrození předchází většinou proces seznamování se s Bohem a nebývá dílem okamžiku. Z toho vyvozuje autor druhou chybu, a tou je špatná strategie. Sám přináší pohled na evangelizaci jako na čtyřetapový proces setby, žně a  uchování. První fází by měla být setba (autor jí nazývá Setba 1), kdy potřebujeme věnovat úsilí, abychom nevěřící přesvědčili o tom, že "Bůh je dobrý a my jsme fajn". V této fázi se setkáváme s nejvíce lidmi, ale obsahem našich aktivit je nejméně konkrétní zvěsti evangelia. To platí zejména pro naši společnost, kde pohled na křesťany není nikterak příznivý. Další fází je Setba 2, která je určená ale pouze pro ty, kteří o ni z předcházející fáze projeví zájem, a tou je seznámení je s obsahem evangelia. To se může dít např. skrze kurzy Alfa nebo různé přednášky.  Třetí fází je žeň, tedy vedení lidí k rozhodnutí pro Krista, která je ovšem zase možná pouze s těmi, kdo jsou na to po předešlé fázi připraveni, tedy porozuměli evangeliu a jsou připraveni nést jeho důsledky (autor připisuje odpadnutí především nedokonalému porozumění evangelia, respektive jeho nesprávnému a zjednodušenému podání bez nároků na úplné vydání se Bohu). Poslední fází je pak uchování nově obrácených, které bychom také mohli nazvat začleněním do církve. Ač se možná na první pohled zdá, že autor vede spíše k organizačním a strategickým změnám a málo počítá s působením Ducha svatého, opak je pravdou. Celá jedna kapitola je věnována důležitosti modlitby ve všech fázích procesu.
     Evangelizační práci rozděluje autor do dvou forem. Jednou z nich je tzv. síťová práce, tedy vytváření vztahů tam, kde církev působí. Druhou je tzv. průkopnická evangelizace, která spočívá v plánovitém zasahování určitých skupin či vrstev obyvatelstva a je vhodná především tam, kde církev začíná nějakou novou práci. V obou typech se ale uplatňuje onen čtyřetapový proces, byť v každém trochu jinak.
     A že kniha není jen teoretická, celý závěr je věnován námětů a nápadům, jak v jednotlivých fázích postupovat a přes jaké aktivity zasahovat své okolí. Přes padesát námětů, jak evangelium zvěstovat, z nichž některé asi v naší kultuře neuplatníme, ale mnohé z nich mohou být dobrou inspirací, může pomoci vedoucím sborů i v Česku zvěstovat evangelium efektivněji, než doposud.

Recenze původně vyšla v časopisu "Život víry". Použito se svolením.