Evangelium podle Bohumila Hrabala

Literární dílo Bohumila Hrabala patří mezi nejvýznamnější plody české kultury dvacátého století. Bylo přeloženo do desítek jazyků, stalo se předlohou dlouhé řady celovečerních filmů a divadelních adaptací. V mnoha zemích světa je Hrabal nejznámější český spisovatel. Jeho knihy byly vykládány z mnoha různých hledisek, ale duchovní rozměr Hrabalova myšlení a díla dosud nebyl důkladně prozkoumán. Přitom duchovní motivy a posvátné symboly tvoří důležitou součást Hrabalova literárního zrcadlení světa. Nedávno byly objeveny nahrávky Hrabalových adventních promluv v Libici nad Cidlinou. Tyto nahrávky vrhají na duchovní rozměr jeho myšlení a díla úplně nové světlo. Kniha Evangelium podle Bohumila Hrabala vychází z těchto nově nalezených materiálů a nabízí ucelený výklad duchovního rozměru literární tvorby jednoho z největších českých spisovatelů.

„Věděl jsem, že musím se odstřihnout od toho pivovaru, od toho relativního přepychu, odstěhoval jsem se … A najmul jsem si takovou bejvalou kovářskou dílnu … Já jsem si řekl, že nechci víc, než mají ti druzí, a tak, ač jsem teda vystudovanej doktor práv, tak jsem jezdil na Kladno, byl jsem obyčejnej dělník … Už i tady, když jsem byl v pivovaře, tak jsem vždycky měl účinnou lásku k těm druhejm … A tak u mě nastala taková kvalitativní proměna. Vždycky jsem radši, když si mám vybrat, jestli mám bejt doma, nebo v hospodě, tak vždycky to vyhraje zatím hospoda. Prostě ti druzí, ti bližní. Nemyslete si, dovedete si představit Ježíše, že by seděl doma? Vyloučeno, taky je to můj takovej příklad, velice v tomhletom realistickej. Ten byl pořád někde, vždycky byl buď s celníkama, s hezkejma slečnama, prostě vždycky byl s někým, s kým by dohromady neměl bejt. Ale on s nima byl, protože ,ne zdraví, ale nemocný potřebujou lékaře‘. A já jsem to vždycky taky tak měl, vždycky rád kamarádím s těma, který jsou téměř na dně. A já jim můžu nějak pomoct. Dneska už třeba i finančně … Ale některý lidi léčíte hovorem … Když vidím tady, jak sedíte, tak takhle rád sedím U Zlatého tygra, místo těch svíček je tam plzeňské pivo, u mýho stolu vždycky docházíme na věci … že potom jako oněmíme … Proto já mám ty mý přátele tam, že na sebe čekáme, a máme si pořád co říct, jsme ve stavu satori, ve stavu velké radosti … A dneska jsem člověk, kterej dává vždycky přednost obyčejným lidem a těm centrům, kam choděj. Jak do kostela, tak i do hospody.“
– Z adventní promluvy Bohumila Hrabala na evangelické faře v Libici nad Cidlinou 19. prosince 1983