Výsledky hledání

Karmelitán Wilfrid Stinissen se v této knize zaměřil na osobu Ducha svatého, který je v západní teologii neprávem opomíjen, ačkoli bez něj by církvi chyběla životodárná míza; nemohla by tedy působit ani existovat. Autorovo pojednání je burcující, otevírá oči i srdce a oživuje touhu více vzývat toho, který je Pán a Dárce života, jak vyznáváme v Krédu. On je tou evangelní živou vodou i letničním ohněm, on je Láska sama. Cílem vtělení, kříže a vzkříšení jsou Letnice. Bůh se proto stal člověkem, trpěl, zemřel za nás a vstal z mrtvých, aby nás nakonec naplnil Duchem svatým. Ježíš o tom hovoří zcela jasně: „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal!“ (L 12,49) V jednom z rukopisů Lukášova evangelia se píše „Přijď tvůj Duch svatý“ místo „Přijď tvé království“ (L 11,2). Boží království je ztotožněno s Duchem svatým. Jsme-li naplněni Duchem svatým, pak je v nás Bůh skutečně Pánem. (z úvodu autora) ...

Stručné, avšak velmi objevné pojednání oblíbeného autora na téma „jákobovského zápasu“, který čeká každého křesťana, pokud to se svou vírou myslí vážně. „Životem bojovníka žije člověk na zemi,“ vyznává Jób. Všichni to nějak zakoušíme. V nás i mimo nás působí cosi, co vybízí k boji. Většinou míváme pocit, že boj představuje odvrácenou stranu života, a proto je třeba se mu co nejvíc vyhýbat, abychom mohli prožít čas na zemi v klidu a míru. Existuje však také dobrý zápas, který je třeba podstoupit, chceme-li dosáhnout života v plnosti. Bránu k našemu vnitřnímu ráji střeží „míhající se plamenný meč“ (srov. Gn 3,24). Jedině ten, kdo se odváží podstoupit boj sám se sebou, s vlastním odvrácením od Boha, má šanci touto branou projít. (z úvodu autora) ...

„Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání“ (Ga 5,22–23). Nelze je zaměňovat se sedmi dary Ducha: darem moudrosti, rozumu, rady, darem síly, poznání, zbožnosti a darem bázně Boží (srov. Iz 11,2). Tyto dary uschopňují člověka k tomu, aby naslouchal pobídkám Ducha svatého, ale plody dozrávají jen u těch, kdo se vnuknutím Ducha ochotně podřizují. (z úvodu autora) Posledně dobou narůstá „poptávka“ po darech Ducha i po charismatech ke službě, což je dobře. Nicméně známkou svatosti nejsou charismata, ale právě ovoce Ducha. Po něm bychom měli toužit především, protože pouze ono je důkazem toho, že jsme dětmi Božími nejen podle jména, ale že mocí Ducha svatého nastává naše vnitřní proměna, připodobňování se Kristu. To se pak projevuje v našem způsobu myšlení, cítění i jednání… ...